Mě pomohlo v podobné situaci se z toho vypsat. Bylo to jenom pro mne, ale utřídil jsem si tím vzpomínky a myšlenky. Smíření? Se smrtí smířit nejde se, čas ale může hodně srovnat. Cítím s Vámi.

Psaní mi pomohlo a pomáhá. Možná čas pomůže ale rána je ještě příliš čerstvá.

Vytrysklo to z Vás tak, že mám husí kůži ještě teď. Nic víc asi nemá smysl psát.

Buďte silná a statečná. A nebo prostě jenom buďte.

Budu. To je přece to nejlepší a zároveň i nejhorší, co můžeme zažít. Bytí.

...kdysi, když umírali lidi doma, mezi blízkými, byla smrt součástí života i pro děti. Bylo to přirozené. Dnes doma lidi neumírají a tak vzniká dojem, že smrt není...

Cítím s Vámi. Vlastní zkušenosti mě naučily, že na smrt blízké osoby, není připravený nikdo. Jen čas ztlumí bolest srdce a dovolí vzpomínkám přinášet ty pěkné chvíle, které člověk měl tu možnost vedle milované osoby prožívat...

Jsem v létech a smrt v mém blízkém okolí několikrát "úřadovala". My věřící máme snazší ji přijmout, protože víme, že jde o dočasné rozloučení. Bolest cítíme stejnou, jen za ní vodíme jakýsi jas.

Vím o čem mluvíte. Přeji Vám hodně síly!

Také teď žijeme život, který jsme si nevybraly - http://schlitzova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=576070

I já Vám.

Petro! Hodně síly!

Ano, smrt nás formuje.