Jestliže se chcete pobavit nebo se aspoň trochu pousmát, tak pro vás tenhle článek asi nebude tím pravým. Je totiž o smrti. O smrti, kterou si spousta z nás neuvědomuje, ačkoliv je nám pořád tak blízko. O smrti, která tak bolí.
Nedávno jsem četla článek o tom, jak dneska umíme (respektive neumíme) přijímat smrt. Neumíme a ani s ní nechceme umět zacházet. A přesně takhle to mám já. Je mi 24 a se smrtí jsem se do "přímého kontaktu" nikdy nedostala. Vlastně jsem o ní ani nikdy nepřemýšlela. Netýkala se mě. Asi jsem žila v domnění, že jsou všichni v mém okolí nesmrtelní. Nebo já nevím, co jsem si to nalhávala. Před pár týdny přišlo prozření. My totiž nesmrtelní nejsme. Nikdo není. Zemřel mi blízký člověk Sám se rozhodl, že už žít nechce. A vybral si to nejhorší možné řešení. Řešení, které jednomu uleví, ale další spoustě lidí obrátí život naruby. A pro tu spoustu lidí už nikdy nebude nic jako dřív.
Když se něco takového dozvíte, tak najednou nemůžete vůbec nic. Ani plakat, ani dýchat. Máte pocit, že vám přestane tlouct srdce. Váš mozek i vaše srdce se brání. Pořád čekáte, že se přede dveřmi objeví ten dotyčný, jen tak obyčejně vás vezme za ruku a bude. Prostě jenom bude. V ten moment nechcete nic jiného, než být se svými blízkými, objímat je, držet je za ruku a říkat jim, že je máte ráda. Najednou jsou všichni tak moc zranitelní. Říkala jsem si, že musím být silná a statečná, ale vlastně mi to vůbec nešlo. Nebyla jsem ani silná, ani statečná.
Ačkoliv jste mezi lidmi, které tak nekonečně milujete, nemůžete ani mluvit. Nemůžete dělat vůbec nic, protože všechno tak moc bolí. Já nakonec zjistila, že právě to mluvení mi pomáhá, že je to taková moje forma terapie. Zjistila jsem to tehdy, když se mi o něm zdál sen. Pár dní po tom, co zemřel. Byli jsme maličcí, já na sobě měla bílý, upatlaný rolák, on takový cihlový svetr a hráli jsme si s hračkama, které byly v nějaké zelené bedýnce. Bylo to u nás doma, v kuchyni u topení. Vlastně to byl milý sen, ale stejně vám táhne srdce až někam dolů. Strašně jsem to chtěla někomu říct, ale zároveň jsem se bála, že tím akorát někoho ještě víc zraním. Celý den jsem chodila a myslela na ten sen. Až když jsem večer spát, tak jsem viděla taťku, jak sedí v ložnici na posteli. Lehla jsem si k němu a vyprávěla, co se mi zdálo, jak moc se mi stýská a jak mi vlastně je. Pak přišla i ségra s mamkou. Jen tak jsme tam všichni leželi. Bylo nám tak hrozně, ale zároveň tak dobře.
Nemyslím si, že se lze s něčím takovým vyrovnat, Prostě to musíte přijmout. Ať chcete nebo ne. A je to zatraceně těžký. Já vím, že to zní jako pitomý klišé, ale vlastně vám v takové chvíli dojde, jak málo je všechno samozřejmé a jak je život pomíjivý. To, co je teď, už za okamžik být nemusí. Proto si važte života, každého nadechnutí.
Miluju tě, Z. Nekonečně a navždycky.
