S blížícím se létem kolem sebe pozoruji nárůst dietářek. Ne, že bych se mezi ně taky neměla zařadit, ale jsem na to příliš líná.
Moje nejlepší kamarádka nepije alkohol, protože drží dietu. Do hospody se mnou sice chodí, ale pije vodu, tudíž vedle ní vypadám jako alkoholička. Moc fajn. Druhá kamarádka se mnou nemůže jít na zmrzku, protože je zrovna ve fitku nebo na cestě do fitka. Asi nikdy nepochopím, proč bych měla platit za to, že si můžu jít zaběhat na nějaký pás do uzavřený, smradlavý místnosti. Ale budiž.
Jediný, co těmhle holkám závidím, je jejich pevná vůle. A pevný zadek… Já si dojdu jednou za měsíc zaběhat a dokážu o tom celý následující měsíc krásně a barvitě vyprávět, to mi jde. Samozřejmě za sebou mám několik pokusů o dietu, ale všechny byly ukončeny hned v zárodku, tak jak by to u správného lenocha mělo být! Klasikou je začátek ledna a předsevzetí, že konečně zhubnu. Většinou mi to vydrží asi tak jeden den. Druhý den ale vstanu, pořádně se nafutruju a tím dieta končí.
Další snaha o zhubnutí přichází zhruba v dubnu, kdy si říkám, že bych přeci jen do těch plavek nějaké to kilo shodit měla. Pak si ale řeknu, že si přes plavky přehodím tričko, které sundám těsně před tím, než vlezu do bazénu a problém je vyřešen. Dieta se nekoná.
Posledním pokusem je začátek září, kdy si říkám, že zhubnu tak, že mě spolužáci v tom novém semestru ani nepoznají. No, zatím se mi to ani jednou nepovedlo. Vlastně jsem vždycky přibrala a tím pádem mě taky nepoznali, takže jedna část mise byla úspěšně splněna.
Když k tomu přičtu pravidelné víkendy doma, kdy mě z jedné strany obskakuje mamka se svíčkovou a z té druhé babička s bábovkou, tak musíte uznat, že já prostě šanci zhubnout nemám, i kdybych stokrát chtěla!
No nic, chtěla jsem jít běhat, abych o tom večer v hospodě mohla poreferovat, ale poprchává, takže mi to zase není umožněno, ach jo.
